Sám musím dosvědčit, že ani během úplně posledního táborového dne, ba ani během poslední hodiny, kdy jsme rozváželi táborový materiál na svá místa, můj ručník nezahálel a skvěle posloužil. To bylo tak: Vyložili jsme část nákladu u Kaka doma a vyrazili společně s Maggi směr Lesná. Po několika metrech nás zastihl déšť číslo sedmnáct. Přátelé, nepřeháním (Maggi dosvědčí), že to byly přesně ty v průvodci popisované plácavé šplouchance chlístající na přední sklo s takovou intenzitou, že je vlastně jedno, jestli máte stěrače zapnuté nebo ne. Naprosto a doslova.Po čtvrthodince pomalého plahočení a vcelku naprosto marného zírání do předního skla s hlavou nakloněnou co nejvíce dopředu jsme kupodivu dorazili k Dankovi, abychom vyložili jeho část nákladu. Nemělo cenu brát si tričko, a tak jsem ho sundal a ve vlahém ale přesto stále intenzivním dešti (tipuju to nejspíš na patnácku) jsme věci vyložili. A představte si ten pocit, když se vrátíte do auta, celí zmáčení a čeká tam na vás... váš neocenitelný pomocník, připravený dostat vás ven z každé bryndy... Utřete se a můžete se vydat na další cestu... :-)
Zažili jste něco podobného? Chcete se podělit o nejneobvyklejší způsob, jakým vám váš ručník posloužil? Nebo dokonce zachránil život? Neváhejte a přidejte svoje zážitky do komentáře. A nemusí to být jen zážitky ručníkové, můžete se podělit o cokoli, co se vám na táboře líbilo.
